Pamatujete si ještě své dětství u babičky? Vzpomínáte na ženy, které vstávaly ve 4 hodiny ráno, rozčesaly si své stříbrné vlasy, úhledně je schovaly pod barevný šátek a daly se do práce? Ještě dnes, po dlouhých letech, si dokáži vybavit vůni švestkových knedlíků, pohádky Miloše Macourka, které jsem hltala pod jabloní, chytání pulců v potoce a svobodu srdce, nekonečný proud, který mě nesl celým dnem.
A copak neslo Vás?:o)
Pro babičku
Spatřil jsem dívenku běhat v noční rose,
jen v lehounké bílé košilce,
střevíčky nemá, nožky má bosé,
do dlaní chytá světlušky…
Dívá se škvírkou mezi prsty,
v domečku malém svítí se,
…bože, to je ale krása…
vedle vrátek rozzáří se lampička,
potichu vrzne okenice,
z modrého okénka zavolá babička…
„Děvenko moje, pojď už do postýlky –
polštářek s peřinou máš připravený,
i slavíček sbalil si své trylky
pohádka nedočtená na tebe čeká,
poběž divoženko,
vlásky Ti na noc zapletu,
vždyť princ už před princeznou smeká.“
Kéž by se teď zastavil čas
a já navždy pamatovala si tuhle chvíli,
vůni jahod na stráních a šepot velké lípy,
chlad hebké trávy a teplo mého dechu,
chviličku, kdy žiju beze spěchu,
kéž stihla bych spočítat všechny hvězdičky
a nezapomněla nikdy na mé sudičky…
Kéž ozvalo by se moje srdíčko,
až jednou…
Ze snu malá víla šeptá…
…to bylo nejkrásnější léto, má milovaná babičko.
Vidím dnes ženu, jak mlčky hledí do dáli,
s něžným úsměvem a očima plných slz,
vzpomíná, jak na honěnou si hráli,
nejvíc však na noc, co vtiskla odkaz do konce dnů,
zůstat uvnitř malou dívkou, která nevzdává se dětských snů.
Co nikdy nezapomene na ženu,
která měla vlasy stříbrem polité,
a na překrásné jabloně,
sluncem protkané
a letním deštěm zalité.