Dívám se na stromy, které rostou přímo u okna a myslím na vztahy mezi lidmi, vztahy mezi muži a ženami.
Jak jsou ženy silné a zároveň křehké, jak dokážou být muži laskaví a zároveň být světelnou pochodní.
Jsem moc vděčná. Natočím si sklenici, dám do ní mátu s citronem a čekám…Na dýchánek totiž občas přichází má učitelka MINULOST. A já jí vítám s otevřenou náručí. Vím, že se dlouho nezdrží. A také vím, jak těžko bych bez ní uvěřila, že bolest, kterou mi čas od času servírovala, se postupně přetavuje v čirou radost ze života. Znáte to – sytý hladovému nevěří a naopak.
Každý máme svou minulost, svůj příběh. Můžeme jim požehnat, že nás tolik naučili, že nás tolik učí.
Krásný den, kéž jsou „vaše“ Lásky protkané láskou k vám, kéž jsme my všichni Láskou sami sobě.
Když
Lásko, kde jsi byl celý čas a řekni,
jak mohla jsem bez Tebe cokoli,
kde jsi s jinou stál,
když vítr plachty mi bral
a táta říkal, to přece nebolí…
Lásko, kde jsi usínal,
když na pryčně skládala jsem střípky,
co přes den se dělo,
kde víno jsi popíjel,
když v noci naříkalo mé unavené tělo.
Řekni mi lásko moje,
kam dlaně Tvé jsi pokládal,
když já měla své umazané od hlíny,
komu šeptal jsi tajné vyznání,
když trhala jsem z duše plevel a ostré bodliny.
Lásko?
Polož mi hlavu do klína a vyprávěj mi o loukách,
kráse hor a šumivém lese,
vyprávěj mi o vesnicích, městech, o moři,
jak kráska v šatech po nábřeží se nese.
Pak dovol mi moje lásko,
stulit se do Tvého srdce,
alespoň na pár chvil,
vždyť i ty máš příběh hodný naslouchání,
řekni, o čem jako malý kluk si snil
a proč si doma neměl stání…
Lásko…
Tělo mé se něhou chvěje,
noc černým závojem kryje růž,
mé oči, ruce, ústa, to vše je teď i tvoje,
jen má minulost,
nezkrotná divoška a moudrá učitelka,
ta je jen a jenom moje..