Milé děti, dnes Vám povím příběh o jedné malé holčičce, která se trochu bála a jak je důležité, mít vedle sebe někoho, kdo nám se strachem může pomoci. Tak se pořádně zkušujte do svých peřinek, příběh právě začíná…
Byla jedna malinkatá, docela malinká bublinka, která cestovala a lítala světem. Člověk ji nemohl vidět, možná jen ten, kdo se uměl opravdu, ale opravdu dívat. Lidé ovšem pořád chvátají, na nic nemají pořádně čas, takže si bublinka lítala světem docela sama. Ale nelítala jen tak pro nic za nic. Každý večer se dívala do oken malých dětí, zda už spinkají, nebo také na lidi, kteří mají nějaké starosti, nebo se třeba něčeho bojí.
Dokonce měla náramnou vlastnost. Když ji přece jen někdo uviděl, dokázala ze sebe udělat bublinek mnohem, mnohem víc. To pak byla opravdová krása. Bublinky svítily do tmy a hned bylo veseleji, na tvářích se potom objevoval úsměv a starosti a strachy byly pryč.
Jednoho večera zaletěla k malé holčičce. Už nevím, jak se jmenovala, ale měla moc krásné oči, kudrnaté vlásky a krásný úsměv. Ve dne byla holčička veselá, plná života a smíchu, večer se však začala bát. Jestli se dobře chovala, jestli všem poděkovala, zda byla hodná, jestli neřekla něco špatně.
Bublinky jí bylo moc líto, protože to byla opravdu hodná holčička. Samozřejmě, že měla své chyby, jako každé dítě a vlastně jako každý člověk na světě. Holčička si totiž neuvědomovala, že nikdo na planetě zemi není dokonalý. Ani maminka, ani tatínek, ani nikdo, koho zná. Dokonce ani krásná princezna z dalekých krajin. Všichni jsou na tom stejně. Nikdo není dokonalý, každý z lidí se někdy chová tak, jak by neměl.
Bublinka se rozhodla, že holčičce pomůže, aby se alespoň trošičku svých strachů zbavila. Chvíli přemýšlela.
„Co pro tu malou vílu můžu udělat?“
„Co by jí pomohlo?“
„Co dívce udělá největší radost?“
„Kdyby mě uviděla“ vydechla bublinka a celá se rozzářila.
„Kdyby mě viděla, věděla by, že je všechno v pořádku, lidé ji mají rádi a že jsem i já pořád s ní. A když mě holčička uvidí, tak se začnu množit, bude víc bublinek a bude i víc radosti.“
„Jupíííí“, zatočila se bublinka plná naděje.
V tom holčička přišla do svého dětského pokojíčku a sedla si na svou postýlku. Se sklopenou hlavou hleděla na své ručičky a začala se zase trochu bát. Bublinka se zhluboka nadechla, pomalinku se točila a odříkávala kouzlo:
„Malinká bublinka k tobě míří,
okno náhle barvami hýří,
svět celý se otočí,
jsem teď tvou průvodčí.
Na okně ti nechám vzkaz,
těšit se na mě můžeš zas.“
Holčička cítila, že se něco děje. Nemohla popsat ten pocit, ale jako by byl někdo blízký a milý přímo u ní. Zvedla hlavičku, rozhrnula závěs a …celé okno zářilo a venku poletovalo mnoho bublinek.
Byla to taková krása!
Holčička nemohla uvěřit svým očím. Cítila se najednou tak hezky a lehce, usmívala se a strach začal ustupovat. Na parapetu našla krásně zabalený list papíru.
Pomalu otevřela dopis a v něm stálo:
„Jsem u tebe malá krásná vílo, 
vím, co se ti v noci
pohladím tvou krásnou tvář
ochrání tě vnitřní zář. snilo,
Tvé světlo a tvé dobré srdíčko,
chraň si a opatruj, spanilá holčičko,
jak pochodeň bude putovat
lásku předávat
a na světě se radovat.“
A z holčičky v tu ránu opadly všechny strachy. Ale co bylo ještě důležitější – uvědomila si, že pokud by se náhodou obavy vrátily, nebude už na ně nikdy sama. Bublinka ji ukázala dar, na který trochu pozapomněla. Její vnitřní světýlko. Světýlko, které září i pro ostatní lidi, ale hlavně si ho na svých cestách může rozsvítit i ona sama. Kdykoliv bude potřebovat. A to už je panečku pořádná dávka opory.
Malá víla si natřepala polštářek, položila na něj hlavičku, usmívala se, a ještě chvíli hleděla z okna, než na víčka přistál motýlek spánku.
A za oknem stále poletovalo mnoho krásných, barevných bublinek…