Pošťák Eda

Od Olga
173 Zobrazení

Milé děti, dnes Vám povím příběh o pošťákovi Edovi, který se snažil všem lidem na planetě zemi doručit psaní. Ale někdy to nebylo vůbec jednoduché. Tak se zkušujte ve svých postýlkách, pohádka právě začíná.

Trrrrrr. V malém pokoji, kde sluníčko přes kostkované závěsy každé ráno šimralo paprskem okenní sklo, zazvonil budík. Budík byl přesný jako hodiny, na to on si náramně potrpěl, protože věděl, že má velmi důležitý úkol. Každé ráno totiž budil pošťáka Edu.
Pošťák Eda byl ten nejhodnější a nejmilejší pošťák, jakého jste kdy znaly. Po zazvonění budíku vyskočil Eda z postele, otevřel okno a udělal deset či dvacet dřepů, aby se mu dobře šlapalo na jeho kouzelném kole. Kolo mu věnoval jeho dědeček, který, když ještě žil, byl také pošťák. Právě dědeček vštípil Edovi několik cenných rad na začátku jeho pošťácké cesty.

„Chlapče, teď dobře poslouchej. Máš opravdu krásnou práci, nenosíš lidem jenom dopisy. Víš, dopis může být plný krásných slov o tom, jak má někdo někoho rád, ale může být i plný bolesti a ošklivých slov. Podívej se do krabičky a uvidíš, co najdeš.“

V krabičce tenkrát Eda našel krásnou dřevěnou pečeť. Na pečeti byla vyobrazena malá obálka a přiložen polštářek naplněný neviditelnou barvou.

„Věř tomu nebo ne, ale ta pečeť je kouzelná. Pokračoval dědeček. Je pravda, že si budeš muset každé ráno trochu přivstat, ale stojí to za to. Když vtiskneš na každou obálku pečeť, i ten nejošklivější dopis se alespoň trošičku zlepší. Dáš člověku malou naději, že všechno bude zase v pořádku. Dělej svou práci srdcem a nezapomeň na nejdůležitější kouzlo. Při předávání dopisu se na lidi vždy usměj.“

Eda si připravil velký puntíkatý hrnek plný kakaa, vzal si z ošatky jahodový koláč a dal se do práce.
Jako každé ráno, začal dávat neviditelná razítka na každou obálku. Obálky byly bílé i barevné, velké i malé, ale ať už byla obálka jakákoliv, Eda poctivě namočil razítko do neviditelné barvy, dýchl na něj a pak, skoro posvátně, přiložil pečeť na její růžek. Cítil vždy takové zvláštní šimrání u srdce, jako by mu říkalo, chlapče, jen tak dál, tvá práce má velký smysl. Když měl vše hotovo, umyl po sobě hrníček i talířek, opatrně přendal dopisy do kožené brašny, aby se nepomačkaly, kouknul na budík a zvolal.

„Páááni, mám nejvyšší čas vyrazit.“

Už, už nasedl na své kolo, které se každý den nemohlo dočkat, až zase vyrazí na pošťáckou cestu. Ale dnes se Edovi zdálo, že je nějaké skleslé, dokonce že ho ani neudrží.
A všiml si té pohromy. Už poněkolikáté se stalo, že kolu někdo vypustil duši. A to víte, když komukoliv na této planetě vypustíte duši, vypustíte mu i radost z báječné cesty životem.
Eda si sedl na obrubník chodníku a bylo mu do pláče. Moc dobře totiž věděl, kdo mu kolo vypouští a už si nevěděl rady.

„Nemůžu dělat svou práci, kterou mám tak rád. Pan Naparovač mi zase vypustil obě kola, co si mám počít? Nechápu, proč to stále dělá? A hlavně…moc dobře ví, co pro mě kouzelné kolo znamená.“

A v tom uslyšel dědečkův hlas.

Milý Edo, ten, kdo nepěkné věci druhým přeje, sám jen maličko se směje, je možná smutný proto, že ho nikdo nemá rád, co kdyby mu napsal nějaký kamarád?“

Eda se zamyslel a pomalinku mu došlo, že ten, kdo je smutný nebo naštvaný, nemusí být zlý.
A v hlavě mu začal klíčit nápad.
…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Toho samého rána, ve stejnou dobu, kdy Eda vstával, si pan Naparovač naštvaně brumlal pod fousy, že je moc horko, že vítr tolik nefouká, že ta voda je moc bez chuti, že koláčky mají málo marmelády, že děti venku moc křičí a že ho nikdo nepozdravil…
Chmmm, chmmm, trochu si zpravím náladu, bručel.
Rychle se oblékl, potichoučku se vykradl na ulici, přiskočil k vrátkům, kde bydlel Eda, přelezl je a vyfouknul Edovi už poněkolikáté obě duše z jeho kouzelného kola.
…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Eda si mezitím sedl ke stolu, utřel si do rukávu uslzené oči a začal psát dopis.

Milý pane Naparovači,
možná vám nikdy nikdo nenapsal a vám to bylo jako malému klukovi líto. Neznám váš příběh, možná jenom hádám, ale vím, že nejste zlý člověk. Proto vám odpouštím, že mi stále vyfukujete duši z mého kouzelného kola. Zkuste se podívat se na oblohu, jak je krásně modrá, jak svítí sluníčko a kytičky na vaší zahrádce dnes obzvlášť voní. Pokaždé, když jedu kolem vašeho domu, zaraduji se, že tu krásu můžu vidět. Kéž bych jednou spatřil úsměv na vaší tváři.
Se srdečným pozdravem
Pošťák Eda

Dopis opatrně složil, vložil do obálky a připravil si vzácnou krabičku od dědečka. Dal si obzvlášť záležet, aby razítkem a neviditelnou barvou poslal panu Naparovači co nejvíc lásky a pochopení.
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Pan Naparovač byl od vyfouknutí duší stejně celý mrzutý. Vypustil sice Edovi kolo, ale škodolibost ho potěšila jenom na krátkou dobu. Sedl si před dům a z ničeho neměl radost. Ani ze své překrásné zahrádky, v které jisto jistě každý večer tančí víly. Seděl se klopenou hlavou a po tváři mu stékaly slzy. Byl moc moc sám.
Najednou uslyšel známý hlas.

„Dobrý den, pane Naparovači, vezu vám poštu.“ zvolal s úsměvem pošťák Eda.
Pan Naparovač si rychle otřel oči a s údivem vykročil směrem k vrátkům. Nemohl uvěřit vlastnímu zraku. Někdo mu poslal opravdu krásný dopis. Obálka byla z nejjemnějšího papíru, zdobená malinkými kytičkami a krásně voněla.
„Děkuju Edo“  zašeptal.

Pošťák Eda se na pana Naparovače krásně usmál a rychle ujížděl zpět k domovu.
Doma si Eda sedl ke stolu a nevěděl, co si teď počít. Měl trošičku obavy, aby se na něj pan Naparovač nezlobil ještě víc. Nevědomky si začal pohrávat s kouzelnou krabičkou, která před ním ležela na stole, otevíral jí a hladil a najednou ucítil, jak přejíždí prstem po malém hrbolku. Podíval se do krabičky lépe a našel malou kapsičku. Byl moc překvapený, protože si ji nikdy nevšiml. A byl překvapený ještě víc, když v malé kapsičce našel složený dopis. Pomaličku ho rozevřel. V dopisu stálo:

Milý Edo,
pečeť je krásná, dřevěná,
avšak s kouzly není spojená.
To tvé srdce a úsměv dalo
lidem naději,
že je život plný kouzel
a než se nadějí,
úsměv zdobí jejich tváře,
do svého srdce nepotřebují
už hledat opraváře.
S láskou
Tvůj děda

A Eda se přestal bát a po tváři se mu rozlil úsměv plný lásky a naděje.

Mohlo by se vám také líbit