Nekráčej přede mnou, možná za tebou nepůjdu.
Nekráčej za mnou, možná tě nedokážu vést.
Kráčej vedle mě a buď můj přítel. – Albert Camus
Nemám lepších slov pro přátelství.
Tři přítelkyně
Přijde dnes dívka mezi nás?
Vyzvídá stará vrba,
co nad lavičkou se klene.
Snad ano, doufám…
její vůně je tak blízká,
když usedne,
zlehka opírá si čelo
o mé rámě,
čerti venku ženili se,
copak,
taky se ti po ni stýská?
Chybí mi její tvář
a krásný úsměv,
všimla sis milá lavičko,
jak čechrám její vlásky
svými proutky?
Lehoučce, jak dotyk pírka,
ty pak tancují
jak neposedné loutky,
v hnědých vlnách můžeš spatřit,
jak slunce tančí menuet,
světelnou mozaiku skládá
na spanilou šíji
a ukazuje,
jak rodil se dnes ráno svět.
V té chvíli cítím mízu procházet
mým kmenem,
mé staré srdce raduje se,
když
hladí popraskané větve
a
potichoučku šeptá,
že jsme jeden.
Do dřev, ze kterých jsem stlučena,
zas vděční lidé vryli
vyprávění,
že miluje život bez pudrů
a malovátek,
zlatý klíč, co v srdci nosí,
prý zlehka vklouzne
i do zastaralých vrátek,
vpustí tě i do těch svých,
když je ti uvnitř zima,
stopy, jenž za sebou si neseš,
nesoudí a neprožívá,
u dveří bez otázek nechá je
ležet.
Pak podá ti kávu
v barevném hrníčku
a dovolí budíku bez ručiček
tempem šneka zvolna
běžet…
a ty
ani nevíš jak,
dostáváš se
hluboko k sobě,
až k jádru, až
k pravdivému
zrníčku.
………………………………………
Slyšíš, drahá přítelkyně, už kráčí,
jen pozdraví ji ptáčci
a budeme tu zase tři.