S láskou pro mého manžela a jeho dědu, o kterém mi vyprávěl.
A pro všechny kluky, kteří mají nebo měli báječného parťáka, co byl pro každou lumpárnu a vždy držel slovo.
Dědu s velkým srdcem, do kterého se vešli všichni kluci z okolí.
Až skloním se k suchému
stéblu na cestě
a zapnu si poslední
knoflík na vestě,
až diamant vyměním
za pouťový kamínek
a pásek od kalhot
za kožený řemínek,
až naposledy dám si
do čaje med,
a jen klíčovou dírkou
uvidím svět,
pak daruji ti ručně
vyrobený prak
a z cest a výletů
potrhaný vak…
Tehdy přijmu s lehkostí,
že velký třesk vydal zvuk
vždyť jsem už starý muž…
a ty jsi pořád malý kluk…
Prohlédni si mé drsné dlaně,
hleď s úžasem chvíli na ně,
umyj je mýdlem z louky u lesa,
tam chodíval jsem já
a se mnou moje nevěsta.
Tam chytali jsme žáby –
na břehu v rákosí,
lehli si do trávy,
kterou nikdo nekosí,
tam bylo kluků jako smetí,
byl to čas lumpáren,
smíchu, rvaček,
papírových draků,
co vysoko k nebi letí.
……………………………………………………
Až slunce mihne se na okenní tabuli,
ničeho chlapče nelituj,
kluci přece nebulí,
s hlavou vztyčenou dívej se
na horské vrcholy,
i modřiny v tvém srdci
jednoho dne přebolí,
pamatuj,
svět má náruč dokořán,
já přešlapuji jen o kousek dál…