Souhlasíte, že hlas je mocný nástroj? Když se jeden hlas staví nad druhý a přetlačuje, možná v nejlepším úmyslu, slabší, menší hlásek, často se stane, že se ten maličký ve spleti slov ztratí. Dá pak práci ho znovu najít. Ale pokud se odvážíme podniknout cestu, podobnou, jako když se Honza vydá do světa na zkušenou a projdeme si údolím i vrcholy, nalezneme ho. A až se shledáme, pusťme ho prosím do světa z plných plic…
Vždyť tak dlouho čekal, až bude zase moci zaznít.
Tehdy…v daleké zemi…
…jsem se vrátila…
pro můj hlas…
Jenž nechala jsem vedle křídy
u tabule ležet
a dovolila obrům namluvit,
že život je jiný,
než vidím srdcem svým,
že bez starostí
nedá se v něm běžet…
Tehdy jsem se tajně vloupala…
do staré budovy,
která léta poslouchá
ty lživé pravdy.
„Vítej děvenko,
poznávám tě!
Jak se ti daří a
copak děláš
zrovna tady?“
„Hledám svůj hlas,
stýská se mi…
Mám ale trochu strach,
otevřít tu šedou třídu,
v které sklopila jsem hlavu
a se slzami na krajíčku
položila kousek sebe na
bílou školní křídu…“
„Děvče,
našlo jsi odvahu přijít až sem,
důvěřuj,
v něžné náruči drží tě pevná zem,
slyšíš, tam za dveřmi brouká si
tvůj dar,
dopni svůj posvátný šat
jsi tak blízko,
už jen kroků pár
a strach promění se
v lásku.”
Pomalu otevřela jsem dveře…
Můj hlas seděl
v lavici u okna,
nádherný, jak anděl
v brzkém ránu
a vyprávěl zdím příběh,
který připomínal tisíc nocí
a jednu malou Šeherezádu.
„Já věděl,
že se pro mě vrátíš,
na světě je tolik cest,
člověk kráčí a obléká
si mnoho
nepotřebných vest,
neplakej, nelituj,
z batůžku kouká ti
velké odhodlání,
že miluješ život
i své čisté já,
nastal tvůj čas,
moje milá,
pojď,
pustíme se
do zpívání“