Milujete také příběhy, které na samotném konci, v poslední možné vteřině, v situaci buď anebo, vyústí v malý zázrak? Zažili jste Vy sami okolnost, v které jste cítili, že je jednoduše nezvratná a zbývá jen malinkatá naděje, která je spíše provokativní?
„Jsem tady, ale víš, že už moc nezmůžu”
Myslíte pak možná na zázrak…
Můj muž, skalní fanoušek fotbalového týmu Liverpool, mi před několika měsíci, podobný příběh z video záznamu, přehrál. Brankář liverpoolského týmu přeběhl celé hřiště, aby pomohl červeným v klíčovém okamžiku, v poslední možné šanci k vítězství, kterou nabízel rohový kop. Šance trefit zařízení z rohového kopu je prý relativně malá. Ještě menší, že ji dá brankář.
Odtajnila jsem příběh už na začátku, tak vás asi nepřekvapí, že v nastaveném čase, před posledním písknutím, vyskočil onen brankář a hlavičkou dal rozhodující gól o postup do Ligy mistrů.Všichni se radovali, jásali, byli v úžasu…Brankář zvedl své ruce směrem k nebi, zaklonil hlavu a řekl něco ve smyslu:
Táto, děkuji, ten byl pro tebe
A já, se slzami v očích, jsem uvnitř sebe slyšela výrazné cvak cvak, okolo mého srdce se rozlilo teplo a známý pocit. Pocit, jak silně jsme spjati s těmi, které nám odvedla smrt. Jak přirozeně chápeme a reagujeme (možná ještě více v čase zázraků), že jsme stále všichni pospolu.
Smrt vnímám jako přirozenou součást života.
Setkala jsem se se s ní tváří v tvář, kdy odcházel velmi blízký člověk. Můj taťka.
Bylo jaro, venku zpívali ptáci, naše malé děti se smály a dováděly na zahradě. Ale jakoby se také vše ztišilo a při vší bolesti, kterou jsme cítili, jsme vnímali i laskavý klid. Vážně zvláštní kombinace. Kombinace, která možná drží člověka pohromadě. A najednou chápe více než kdykoliv předtím.
CHÁPE, ŽE JEDNOHO DNE OPRAVDU VŠE SKONČÍ.
Navždy usnou jeho sny, pocity, zrady, šťastné i nešťastné lásky, příležitosti, peníze ztratí hodnotu a zůstanou…Zůstanou lidé, kteří stojí okolo člověka, který odešel Bůh ví kam a začnou se ptát sami sebe.
- Co mě dělá opravdu šťastnou/šťastného?
- Komu/ čemu řeknu ANO a komu/ čemu řeknu NE?
- Žiju v souladu se svým já?
- Kdo doopravdy jsem?
- Kolik podzimů a zim mi asi zbývá?
- Až budu odcházet, budou tu stát moji milovaní?
- Prokristapána, bude tu stát vůbec někdo?
- A není tedy na čase, v tom mém životě, žít svůj vlastní ŽIVOT?
O smrti píšu až teď, a to skrze milovaný sport mého manžela. Fakt úsměvné. Alespoň už vím, že nečekané UVĚDOMĚNÍ může přiběhnout i po fotbalovém hřišti.
A pokud se zakutálelo i do Vašeho rohu a položili a zodpověděli si otázky, jste na dobré cestě, že i Vy můžete v poslední vteřině
TREFIT SVŮJ ZÁZRAK
A proč se nepřiznat? I já čas od času zvedám své ruce směrem nahoru.
S láskou, Oli