Hallelujah, Bože, zase si mi to nandal!

Od Olga
290 Zobrazení

Také někdy zkoušíte Boha, i když si občas nejste jisti, zda opravdu existuje? V duchu s ním laškovně hovoříte “tak joo, tak mi tedy pomoz, ukaž mi ty svoje zázraky”. A on se k vaší hře přidá a do dvoudecky plné shovívavosti kápne trochu láskyplné škodolibosti. Stejně jako nakapal toho rána mně, když jsem plnila závazek inspirovaný mou oblíbenou YOUNITY.

YOUNITY předává znalosti, které přinášejí člověku zásadní vhledy. Poskytuje úžasné nástroje a techniky k naplnění vnitřního potenciálu. Je to opravdu báječná komunita lidí, která pracuje na tom, aby lidé po celé planetě žili šťastný a plnohodnotný život.

Závazek zněl v duchu božství, přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno. A mně již bylo dáno a přáno od YOUNITY formou různých kurzů a přednášek vrchovatě. Nastal čas “splátek”, které jsem sama sobě zadala a na které jsem se moc těšila. Jedna z nich zněla celkem jednoduše – upéci bábovky pro potřebné. Už bylo uděláno, už bylo hotovo, popadla jsem kolo a vydala se na cestu, která se mi najednou už tak jednoduchá nezdála. 

Pomalu, se staženým žaludkem a připravenou řečí, jsem na kole přijížděla na místo činu. Kde jsou? Vždyť tu každé ráno posedávají? Kam se poděli? “Tak Pane Bože, řekni, kudy mám jet. Jsem zvědavá, kam mě zavedeš.” Nic. Chmm, dobře, poradím si sama. A jela jsem dál, kolem řeky, směrem k náměstí. Nikde nikdo. Nevídáno, kam se bezdomovci poděli? Zrovna, když jsem jim napekla tolik dobrot?

A najednou slyším z podchodu hrát překrásnou píseň. Sjedu opatrně do podzemí a tam stojí kluk a na housle hraje mou oblíbenou píseň HALLELUJAH, HALLELUJAH…

Oči se mi v tu ránu zalévají slzami. Vidím rozmazaně svítit slunce na konci podchodu. Hodím houslistovi do klobouku pár drobných a vyjedu ven, kde na lavičče sedí parta, kterou hledám. Lidé bez domova. Přistoupím k nim a spatřím, jak jejich oči zrcadlí nejdříve velkou nedůvěru a pak onu božskou shovívavost. Shovívavost k malému dítěti, které v obchoďáku ukradlo lízátko. 

Za oparem alkoholu se skrývá i cosi velmi lidského a soucitného. Najednou jsem ztracenější něž oni. Mé koktání, doprovázející píseň Hallelujah, jenž se stále line ze špinavého podzemí, nemá ani hlavu ani patu.

V duchu si říkám, “ Pane Bože, co jsi mi to udělal, vždyť já se jim tu sesypu?! Za chvíli mi nabídnou štamprle a zatuchlý spacák.“ A pak jsem si přehrála své ranní přání. Situace nebude o mně a o vděčnosti ke mně, jaká jsem bezva holka, co se dokáže překonat a upéci pochutiny pro bezdomovce. 

Bude o životě, o vděčnosti k němu, o tom, že není nikdo dokonalý. A už vůbec ne já. 

Podívala jsem se bezdomovcům ještě jednou do očí a vysvětlila svůj ranní záměr. Trochu překvapeně mi poděkovali za tašky, které jsem před ně naskládala. Rychle jsem zakuňkala nashledanou, sedla na kolo, pořádně šlápla do pedálů a rozbrečela se jako malá holka. Spíš rozeřvala. 

Že je všechno tak, jak má být a že ten, ta, to nad námi (stále víc ale věřím v nás), je pořád s námi. I když TO jak malé děti stále pokoušíme. Nevěřící Tomášové. A do skládačky zapadl poslední kousek, přinášející velkou úlevu.

Pokud si dovolíme vystoupit ze své komfortní zóny, pokud opravdu otevřeme naše srdce a neposlechneme svého vnitřního soudce “co sis zase vymyslela, to snad nemůžeš myslet vážně”, dojedeme přesně tam, kam máme a uslyšíme přesně to, co máme. 

A nakonec se stejně ukáže, že CESTA je náš cíl…

S láskou, Oli

Mohlo by se vám také líbit