Prdééééél, prdééééél.
Řvali jsme jak smyslu zbavení tehdá na odlehlém poli, pár set metrů od energetické pyramidy do které jsme se sjeli ze všech koutů České republiky. Konal se zde úžasný retreat – Pyramidy v Postoupkách. Na pole nás po několika dnech společného pobytu dovedla něžná, přesto odvážná bytost Esterka Kozlovská, naprosto úžasná facilitátorka dechu, jenž setkání organizovala a celým pobytem nás laskavě provázela.
Abych Vás hned neuvedla v omyl.
Slovo prdel mělo sloužit pouze jako terapeutický nástroj. Se skupinou různorodých osobností jsme si ho předem domluvili, poctivě odsouhlasili, abychom byli při uvolňování pocitů a emocí jednotní a zbytečně se nepřekřikovali a nerozptylovali jinými peprnými slovy.
Stála jsem vedle mladého muže, Jirka se jmenoval, byl to táta 3 malých dětí a jeho hluboké, basové zbarvení slova prdééél, ve mně pomalu, ale o to s větší vervou začalo vyvolávat salvy nezvladatelného smíchu. Aby toho nebylo málo a já ztratila naprostou kontrolu, pomáhal si Jiří i fyzicky, máchal obřadně rukami směrem k nebi, nejspíš aby bylo patrné, jak vážně to s tím bořením hranic myslí. Řvala jsem smíchy. Mé R, v kolektivně určeném slově, začalo naprosto zanikat. A to jsem se na jeho drnčící zvuk tak těšila. Hlavně proto, že na odlehlém místě, v partě podobných “bláznů” by opravdu nikoho nepobuřovalo. Dokonce ani Hynka, zenového buddhistu, co slovo prdel (se svým širokým klučičím úsměvem, který by snad obejmul celý svět) radostně křičel do prostoru kruhu.
Prostě jsem se smála, až jsem se za břicho popadala.
Jasně, že to nebylo poprvé, co jsem tak smála. To já zase umím. Dle mých blízkých i naprostým nesmyslům. Ovšem na odlehlém poli nabral řehot naprosto jinou dimenzi. Určitě také díky vědomému dýchání, které jsme každý den praktikovali. Ve společnosti tolika odlišných lidí padaly poslední útržky strachů a bolesti. Silné emoce a pocity byly na denním pořádku – snad proto bylo tohle řehtání říznuté i pořádnou dávkou neskutečné svobody, lehce vonící po ceremoniálním kakau.
Že teď teda fakt můžete. Na plný pecky. Bez obalu. Nahlas. Ležatá osmička forever.
Nejste v divadle na parádní komedii, kde ve vás stále bublá předchozí scéna a vy šoupete nohama, tiše pokašláváte, jen abyste toho vysmátýho krakena, co všechny pobouří a budou ho chtít napomínat nesmyslným citoslovcem PSSSS, zkrotili. Znáte, že?
Ale zpátky na pole.:) Jak tam ta banda „bláznů“ z pyramid pouští všechno to napětí všedních dnů, já si, vyčerpaná tou božskou únavou, z ničeho nic sedám do udusaných kopřiv na okraji pole a ani se nenaděju a pláču. Řehtám se a pláču. Směju se, protože mi je tak moc dobře a pláču vděčností, že se ještě pořád můžu řehtat a nikdo neříká
Psssst, už dost! Oli, rušíš!
Že se poprvé v životě můžu DOSMÁT! Jenže…když jsme se všichni jakžtakž uklidnili, postupně dokončili zázračný a úlevný rituál prdelééé (promiňte, já si prostě nemůžu pomoct, opravdu je ale jeden z mých oblíbených, učila jsem ho na zahradě i mé dcery) a začali se vracet domů, do pyramidy, hlodal ve mně přece jen červíček té hodné holky, zda jsem přece jen nerušila. Přichomejtla jsem se k Esterce a zeptala se: „ Esterko, nerušila jsem tím řehotem ostatní? Já se kdyžtak fakt omlouvám.“ A ten anděl s blond vlasy a klidným úsměvem mi odpoví něco, co mě dojímá do dnešních dnů.
“Oli, přece jsi sem nepřijela, aby tě někdo soudil, ne?”
A to bylo pro mě to úplně nejdůležitější. Díky Esterce a nádhernému víkendu v pyramidách jsem pochopila že:
Nedokážu a ani netoužím být pořád hluboká. Ikdyž si nedám říct a skoro pokaždé se o to snažím. Je to komické. Také tím, že to ode mě nikdo neočekává a rozhodně je všem milejší, když jsem sama sebou. Přesto v prvním seznamovacím kruhu sedím s pravítkem v zádech, důstojně se usmívám a na otázku, co mě sem přitáhlo, odpovídám „to teď úplně přesně nevím, ale jsem otevřena všemu.“ Což bych jediné považovala za pravdu. Vážně. Někdy nerozumím pokynům nechat se unášet čarovnou silou severu a jihu, když v hmotném světě nevím, kde je pravá a levá. Přijde mi úsměvné děkovat rozince za její osobnost, když v ní vidím prostě jenom rozinku a dělat, že jsem tolik duchovní, že nechodím ani na velkou. (A pak se tiše modlím, aby nebylo kolem šesté ráno obsazeno)
Jenže…tenhle víkend byl jiný. Tady to všechno šlo. Ne hned, ale i díky poli se to tak krásně otevíralo a posedávalo.
Přišlo mi najednou přirozené a tolik milé povídat si o synchronicitách, co nám posílá vesmír, který mám vážně moc moc ráda. (Vidíte, ani psát mi o tom teď nevadí.) Bylo mi blízké učení výkladu andělských karet, jenž mi přiblížila Simonka, hltala jsem každé slovo, když nám Jirka, bavič dýchacího sjezdu, u ohně vyprávěl o lucidním snění a snažila se opravdu rozezpívat Johančinu fujaru. Milovala jsem žasnout nad tím, jak vůbec nechápu, kde se to tady všechno vzalo. A co všechno se v nás děje, když chceme jenom zvednout prst. Ale v à la duchovní hloubce, hloubce bez radosti, bez úsměvů, bez vtipů, bez vyjádření pravé emoce a někdy sprostých slov bych se asi utopila.
Projevení autenticity, to, že jsem ji mohla bez obav v kruhu sdílet, byl pro mě tenkrát v pyramidě ten největší dárek. A díky Esterce, jejímu nádhernému vedení skrze dech a všem těm lidem jsem si pro něj mohla bez obav dojít.
Doslov :)
Stejně je to všechno zvláštní. Když jsem si sedala, že sepíšu článek o pyramidách, měla jsem představu, jak budu popisovat dech, zážitky před a po, to krásné, co se stalo. A najednou – píšu hlavně část z pole. Jinam mě to nechce pustit. Možná proto, že jsem holka z vesnice.:)
Možná proto, že radost a lehkost je právě teď potřeba víc než kdy jindy. Že už se někdy topíme až moc. Tak proč pořád klesat.
Možná jednou, až na mě padne tíha světa, tenhle článek přepíšu a budu psát o velkém pláči a bolesti, o tom, jak jsme se dokázali ponořit do vděčnosti bez hranic. Vyprávěla bych o niterních sdíleních mužů, kteří se najednou jevili tak křehoučcí, že nás, ženy, to až mateřsky dojímalo, psala bych o rituálu kakaa a křišťálových mísách, díky nimž jsem se setkala s tou malou holkou tam uvnitř sebe, popisovala bych krásu svítání, bez únavy a pocitu, jaký má můj život smysl a možná bych se svěřila i s mystickým zážitkem, jak ke mně promlouvá pyramida…že jsem ta nejkrásnější na světě (teď malinko kecám):)) A podělila bych se určitě o jednu velkou pravdu.
Že když cokoliv v životě, čeho se bojím a na čem lpím, pustím, přijde to.
A byla by to všechno pravda. Jen ji teď neumím přenést na papír. Všemu tomu bych uškodila. Jj, někdy to psaní není žádná prdééél.
Pokud vás tohle pole zázraků láká, pokud si chcete z plna hrdla zakřičet či se vyplakat, sledujte stopy Esterky Kozlovské. Bezpečně vás dovedou…no kam vlastně? Věřím, že především k sobě. Tak jako tehdy nás.
A to je opravdu to nejvíc!
